Od baletu a Prciček k pomoci zvířatům a dětem: Bára Fišerová o odvaze být laskavá
Herečka, dabérka a výtvarnice Bára Fišerová v sobě nezapře uměleckou duši a hravost. Do šestnáctého dílu podcastu DOBRO je nakažlivé přinesla neobyčejně pozitivní energii a v rozhovoru s Helenou Langerovou a Jakubem Večeřou popsala svou cestu od baletu k činohře, natáčení Modrého kódu, dvacetiletou historii malování filmových klapek i to, proč jsou pro ni zvířata a děti na prvním místě.
Od baletní přípravky k dabingové kultovce Prci, prci, prcičky
Bára vyrůstala v bohémském prostředí – její tatínek byl výtvarník a maminka studovala dokumentaristiku. Od dětství směřovala k tanci a navštěvovala baletní přípravku Národního divadla ve Smetanově divadle (dnešní Státní opeře).
Ve čtrnácti letech však pochopila, že aktivní baletní kariéra má krátkou životnost. Když z baletního sálu nakukovala do vedlejší zkušebny, kde herci zkoušeli Hamleta, zamilovala se do mluveného slova a rozhodla se pro činohru.
- Dabingová ikona: Její nejznámější dabingovou rolí je postavou Michelle (Alyson Hannigan) v kultovní komediální sérii Prci, prci, prcičky.
- Divadlo Bez hranic: V současnosti ji diváci mohou vidět převážně v pražském Divadle Bez hranic, kde exceluje například v nově nasazené klasické komedii Charlieova teta.
Dvě největší lásky: Bezbrannost zvířat a dětí
Ačkoliv sama děti zatím nemá a kvůli kočovnému herceckému životu si dosud nepořídila vlastního psa, oběma skupinám věnuje obrovské množství energie. Zvířata a děti vnímá jako nejbezbrannější stvoření, která si sama o pomoc říct nedokážou.
Bára byla po 17 let „psí tetou“ pro fenku Bobtaila jménem Rozárka (připomínající známého večerníčkového Maxipsa Fíka). S tou nafotila i charitativní kalendář na podporu opuštěných psů v rámci projektu Packa pro útulkáče.
Fobie z bílých plášťů vs. sestra v Modrém kódu
Ironií osudu je, že Bára trpí fobií z krve a bílých plášťů, přesto ji režiséři neustále obsazují do rolí zdravotních sestřiček (má jich na kontě už sedm).
Během šestiletého natáčení seriálu Modrý kód prožívala na operačním sále náročné chvíle:
- Umělá krev: V prvních natáčecích dnech jí pohled na stříkající umělou krev způsobil nevolnost a mezi klapkami musela prodýchat stav na zemi.
- Ovesná kaše: Zvratky pacientů se při natáčení simulovaly ovesnou kaší. Bára s nadsázkou přiznává, že od té doby ovesnou kaši nemůže ani vidět.
Právě natáčení Modrého kódu ji ale přivedlo k řadě charitativních projektů – podporovala Dům Ronalda McDonalda pro rodiny hospitalizovaných dětí, sdružení Revma Liga (bojující se sklerodermií) nebo vánoční zdobení stromečků pro vyčerpané zdravotní sestry během pandemie COVID-19.
20 let Zlínských klapek a panenky pro UNICEF
Jelikož v sobě nezapře výtvarné kořeny po tatínkovi, dvakrát do roka propojuje své jméno s kreativní charitou:
- Zlínské filmové klapky: Více než 20 let maluje originální filmové klapky, které se draží na Zlín Film Festivalu. Výtěžek podporuje mladé studentské tvůrce animovaných i hraných filmů.
- Panenky pro UNICEF: Po 8 let tvořila autorské panenky pro charitativní aukce UNICEF na podporu očkování dětí v rozvojových zemích.
- Stomické sáčky: Zapojila se i do netradiční akce organizace ILCO, kde malovala motivy na stomické sáčky.
Sen o záchranné stanici v Austrálii a misích v Africe
Bára by v budoucnu ráda spojila svou mediální tvář s ještě konkrétnější terénní pomocí. Jejím velkým snem je zapojit se do práce v australské záchranné stanici pro koaly a klokany zasažené lesními požáry. Zvažuje také výjezd na reálnou humanitární misi s UNICEF přímo do rozvojových zemí v Africe (např. do Rwandy).
Co znamená dobro a závěrečné poselství
Slovo dobro má Bára spojené s filmem Dvě slova jako klíč podle knihy Josefa Formánka. Skutečným klíčem podle ní není pouhé „miluji tě“, ale odvaha být laskavý.
Závěrečné poselství:„Mějte odvahu plnit si své sny a nikdy nic nevzdávejte. Nebojte se pomáhat, protože i ta nejmenší pomoc má obrovský smysl – každá kapka vytváří moře.“
