Život s ADHD není omluvenka: Jana Zbortková o tom, proč je důležité pochopit vlastní mozek
Dlouhé roky žila s pocitem, že je s ní něco v nepořádku. Že musí neustále svému okolí něco dokazovat a hrát role, které se od ní očekávají. Až ve 45 letech Jana Zbortková zjistila, že za celoživotním zmatkem, vyčerpáním i pocitem neukotvenosti stojí ADHD. Dnes jako koučka a mentorka pomáhá dospělým i dětem, aby svůj neurodivergentní mozek nevnímali jako diagnózu nebo jako omezení, ale naopak jako specifický a obohacující způsob myšlení.
V 22. díle podcastu DOBRO je nakažlivé si s moderátory Jakubem Večeřou a Helenou Langerovou povídala o tom, co to znamená žít s ADHD v pětičlenné rodině, v čem spočívá mýtus o „líných dětech“, jak nevyhořet v touze po dokonalosti i o své práci pro organizaci Srdcem Robinson.
1. ADHD není omluvenka, ale vysvětlení
Jana Zbortková hned na začátku boří zažitou představu, že by ADHD sloužilo jako výmluva pro špatné chování.
„Uvědomit si, že mám ADHD, mi přineslo obrovskou úlevu. Najednou jsem pochopila, kam patřím. Znamená to však, že pokud mám poruchu pozornosti, musím s ní aktivně pracovat. ADHD je vysvětlení mých reakcí, nikoliv omluvenka pro to, abych se ke svému okolí mohla chovat bezohledně.“
Jana popisuje život ve své pětičlenné rodině, kde má ADHD všech pět členů. Pro běžného neurotypického člověka je prý i pouhá dvouhodinová návštěva u nich doma nesmírně vyčerpávající záležitostí plnou paralelních rozhovorů, odskakování od témat a neustálé dynamiky. „My jsme přitom uvnitř naprosto klidní,“ usmívá se Jana.
2. Myšlenky rychlejší než slova: Komunikace a hyperfokus
Co se přesně děje v hlavě člověka s ADHD během obyčejného rozhovoru?
Mozek běží několikanásobně rychleji než mluvidla. Často se tak stane, že člověk z ADHD „vypustí“ kontextově ořezanou myšlenku nebo radikální názor, kterým druhou stranu nevědomky urazí dřív, než stihne formulaci zabrzdit nebo upravit. Druhým extrémem je skákání do řeči ve snaze myšlenku neztratit.
Zvláštním stavem mozku při ADHD je tzv. hyperfokus. Zatímco u nezáživných úkolů pozornost neustále těká (rozdělaná práce, neustálé začínání nových věcí), v momentě, kdy člověka s ADHD něco hluboce zaujme, propadne se do naprostého soustředění, takzvaného flow. Dokáže pracovat hodiny v kuse s ohromnou efektivitou, ovšem za předpokladu, že ho z tohoto stavu nikdo nevyruší.
3. Jak nevyhořet: Syndrom podvodníka a nebezpečné noční nápady
Dospělí lidé s ADHD často celoživotně trpí syndromem podvodníka. Protože si připadají v běžném světě nedostateční, snaží se svému okolí i sami sobě neustále dokazovat, že vše zvládnou. Tím se stávají extrémně výkonnými pracovníky, u kterých však reálně hrozí riziko brzkého a opakovaného vyhoření.
Jedním z velkých problémů je také spánek. Mozek v noci po zklidnění okolních vjemů začne naplno „rotovat“. Jana proto důrazně varuje před oblíbenou radou některých terapeutů:
„Neberte si k posteli blok a tužku pro zapsání nočních nápadů! Mozek s ADHD si z toho okamžitě udělá zlozvyk. Vzbudíte se ve 2:00 ráno, začnete si zapisovat fantastické vize a ve 4:00 ráno zjistíte, že jste naprosto zničení a nemůžete spát. V noci se má spát, ne pracovat.“
Jako vhodnější formu doporučuje mindfulness – nechat divoké myšlenky pouze volně proplout hlavou bez toho, aniž bychom jim věnovali soustředěnou pozornost, nebo před spaním aplikovat tlumené světlo bez modrých displejů.
4. Děti s ADHD ve školách: Odmítání rutiny a potřeba pohybu
Zatímco dospělí se již naučili do určité míry kompenzovat své chování a ovládat impulzivitu, děti s ADHD toho biologicky schopné nejsou. Český školní systém, založený na 45minutovém sezení v lavicích a plošné rutinní inkluzi, je pro ně doslova toxickým prostředím.
Pokud učitel nedokáže s dítětem s ADHD správně pracovat – to znamená najít jeho vnitřní motivaci a nenutit ho do strnulého systému –, dítě začne reagovat vzdorem. „Dítě vždycky jedná na základě své vnitřní logiky. Když ho někdo začne kárat nebo na něj křičet, nechápe proč. Reaguje obranou afektem, agresivitou nebo naopak tichou depresí, kterou jako učitel vůbec nepoznáte,“ vysvětluje Jana.
Děti s ADHD k přežití bezpodmínečně potřebují fyzický pohyb. Ideální jsou individuální sporty, kde se dítě nemusí složitě začleňovat do kolektivu a koordinovat se se skupinou.
5. Ženy s ADHD a Srdcem Robinson
Diagnostika u dívek a žen byla po desetiletí velmi zanedbaná, protože se ADHD neprojevovalo klasickou hyperaktivitou, ale spíše vnitřním neklidem, zasněností nebo neuspořádaností. Husákovy děti, dnešní čtyřicátnice, tak často až v současnosti zjišťují, že jejich celoživotní pocity vyčerpání z přehnané sebekontroly pramenily právě z nediagnostikované neurodivergence.
Jana vedle soukromé praxe působí také v organizaci Srdcem Robinson, kde poskytuje koučink a terapie rodičům vážně nemocných dětí i syndromem vyhoření ohroženým zdravotníkům. Pomáhá jim přijmout fakt, že pro zvládnutí těžké životní zkoušky si musí umět dovolit udělat si čas sami na sebe.
Jana si sama jako formu relaxace a „útěku od mluvících hlav“ naordinovala průvodcovství. Dvakrát měsíčně provází skupiny turistů v zahraničí, čímž spojuje potřebu neustálého pohybu se svou vášní pro historii a možností si odpočinout od neustálých interakcí.
Co znamená dobro a závěrečné poselství
Pro Janu znamená dobro všímavost. Snaží se vidět lidi kolem sebe jako nositele něčeho dobrého, a pokud se zrovna nacházejí ve špatném stavu, hledá způsoby, jak jim pomoci se do rovnováhy a pocitu dobra vrátit.
Závěrečné poselství:„Kdybych mohla svět nakazit jedinou pozitivní věcí, byl by to nadhled. Nadhled s úsměvem. Kdybychom měli odstup, nenechali bychom se tak snadno vmanipulovat do situací, které nám škodí. Lidé s neurodivergentním mozkem jsou vůči manipulaci přirozeně ‚ježatí‘ a nesnáší ji. Kdyby takový radar na svobodu měli všichni, svět by byl klidnější a ohleduplnější.“