Ze zedníka zdravotním bratrem a pedagogem: Jirka Řehulka o tom, jak nikdy není pozdě změnit životní cestu
Říká se, že životní dráha je nalinkovaná už v mládí. Náš dnešní host ale jasně dokazuje, že to není pravda. V devátém díle podcastu DOBRO je nakažlivé jsme si s Helenou Langerovou a Jakubem Večeřou povídali s Jirkou Řehulkou – mužem mnoha tváří a profesí.
Narodil se jako třetí ze sedmi dětí, kvůli čemuž byl v minulém režimu automaticky poslán na zednické učiliště. Po revoluci ale prošel těžkým životním i profesním hledáním. Dnes je z něj úspěšný písničkář, zdravotní bratr na psychiatrické klinice, dobrovolník na onkologii a ve svých 54 letech dokonce studuje střední pedagogickou školu.
1. Z rodiny se sedmi dětmi rovnou na stavbu
Jirka vyrůstal v početné rodině se sedmi dětmi za dob socialismu.
„U nás doma nebylo moc prostoru na to, aby rodiče sledovali, pro co má jaké dítě talent. Starost byla hlavně o to, abychom měli co jíst, měli slušné oblečení a nepropadali ve škole. Můj osud předurčila čtyřka z ruštiny a z chemie. Bylo jasně dané, že holky jdou na kuchařky a prodavačky, a kluci se čtyřkami na zedníky nebo obráběče,“ vzpomíná Jirka.
V patnácti letech tak automaticky nastoupil na učiliště v Kladně a vrátil se s výučním listem zedníka.
2. Divoká 90. léta, vojna bez zbraně a vystřízlivění
Osmnácté narozeniny oslavil Jirka těsně před Sametovou revolucí v roce 1989. O měsíc později narukoval na vojnu. Protože nikdy nebyl pionýrem ani svazákem, politické tlaky ho minuly a vojnu odsloužil v rámci tzv. stavebního vojska bez samopalu v ruce (podílel se například na stavbě Jaderné elektrárny Temelín).
Po návratu z vojny ho zasáhl divoký přerod společnosti do raného kapitalismu. Jirka popisuje, že své zmatení z nového světa tehdy utápěl po příbramských hospodách. Pak ale přišlo životní vystřízlivění: uvědomil si, že duší vlastně není zedník, ale tíhne k humanitním vědám, k polobohemství, ke zdravotnictví a lidským příběhům.
3. Zásadní přerod: Sanitářem na psychiatrii a noční studium
V roce 1994 proto nastoupil na Všeobecnou fakultní nemocnici jako sanitář na psychiatrickou kliniku, kde potkal inspirativní kolegy. Ti mu brzy vnukli myšlenku: „Nezůstávej jen u sanitáře, zkus se posunout dál.“
Ve večerním studiu si dodělal střední zdravotnickou školu, úspěšně odmaturoval z anatomie či farmakologie a stal se z něj plnohodnotný zdravotní bratr. Ačkoliv má na jmenovce i na maturitním vysvědčení z byrokratických důvodů napsáno „Všeobecná sestra“, bral to s nadhledem a nadsázkou po celou dobu.
4. Návrat k lepení kachliček: 17 let oběti pro rodinu
Když potkal svou současnou ženu a založili rodinu, pochopil, že tabulkový plat zdravotní sestry v 90. letech jeho rodinu nezajistí. Jirka proto opět oprášil své výuční listy, udělal si živnostenský list a odešel lepit kachličky.
„Myslel jsem si, že to budu dělat tak 10 let, než opravíme tu rozpadlou chaloupku a vyhrabeme se z nejhoršího. Nakonec z toho bylo 17 let… Dokud mi manželka neřekla, že už je to fakt dost dlouho.“
Jakmile děti odrostly, živnost ukončil a vrátil se tam, kde mu práce dávala smysl – na psychiatrickou kliniku VFN a později i do Centra duševního zdraví.
5. Písničkářství: Od táboráků až na autorskou Portu a do televize
Vedle profesního hledání provází Jirku celý život hudba. Hrát na kytaru se naučil až v pubertě u hospodských táboráků, ale po čase zjistil, že hrát cizí převzaté písničky ho nebaví. Pustil se do vlastních autorských textů, ve kterých často s úsměvnou a rychlou nadsázkou řeší mezilidské vztahy.
Jeho cesta vedla od festivalů Notování pod Vyšehradem přes Příbramský Huntík až do finále prestižní autorské Porty v Ústí nad Labem (2014).
Zajímavou shodou náhod se dostal i do České televize. Když jednou na stavbě v Praze lepil zákaznici kachličky a povídali si o jeho tvorbě, zjistil, že zákaznice je sestrou známého režiséra Evžena Sokolovského. Zavolala mu rovnou ze stavby a výsledkem byla Jirkova úvodní a závěrečná píseň Sněžný drak k oblíbené stejnojmenné vánoční pohádce (kde sice nejprve zazněla verze od Ilony Csákové, ale nakonec si do titulků produkce vyžádala právě Jirkovu původní folkovou verzi).
6. Dobrovolnictví na onkologii a další nečekaný životní zvrat: Studium pedagogiky v 54 letech
Jirka svůj volný čas tráví i jako dobrovolník s organizací Amelie, a to přímo na onkologickém oddělení. I přes zdánlivě temné prostředí nachází v této činnosti obrovskou sílu.
„Nejezdím tam za nemocí, jezdím tam za těmi lidmi. Když se neustále nepitváte v nemoci, ale trávíte s nimi příjemný čas plný vyprávění a zpěvu, jedete domů nabitý a doufáte, že oni také.“
Ačkoliv by si ve svých 54 letech mohl užívat klidu, nedávno učinil další velké životní rozhodnutí. Začal o víkendech studovat Střední pedagogickou školu v Berouně (obor Předškolní a mimoškolní výchova).
Když vidí, kam se dnes vlivem zhoršujících se mezilidských vztahů a globálních problémů ubírá společnost, dospěl k názoru, že měnit myšlení dospělých pacientů na psychiatrii už pro něj přestává mít smysl. Svou životní vizi chce přesunout tam, kde je to nejvíce potřeba – do výchovy úplně nové a čisté generace malých dětí v mateřských školách.
Co znamená dobro?
O dobru má Jirka nádhernou filozofickou představu. Přirovnává jej k citátu Petra Hapky o hudbě – hudba totiž neexistuje, dokud nezazní. Stejně tak je to podle něj s dobrem.
Samotný „dobrý úmysl“ ještě neznamená, že konáte dobro, protože se často může stát, že ho druhá strana nechce nebo nepochopí. Skutečné dobro podle Jirky vzniká a ožívá až v onom kouzelném okamžiku oboustranného napojení, kdy se ten, kdo chce pomoci, střetne s tím, kdo o tuto konkrétní pomoc stojí a s radostí ji přijme.
Závěrečné poselství:„Mějte rádi život. On je totiž tím samotným největším darem. To, co se děje kolem, je jen nadstavba. Když budete mít život upřímně rádi, vyvolá to ve vás pocit vnitřního klidu, který nakazí i ostatní.“
