Loutky, které se nesmí bát dětských rukou: Petra Benešová o laskavém divadle a záchraně dětské pozornosti

Zapomeňte na zkostnatělá školková představení, kde unavený herec za plentou monotónně recituje a učitelky v první řadě syčí na děti, ať sedí v pozoru s rukama za zády. Zástupkyně ředitelky v mateřské škole a řezbářka Petra Benešová vrací loutkovému divadlu živelnost, řemeslo a respekt k dětské duši. Její rodinné divadlo Enyky Beneki baví batolata i dospělé, kteří původně přišli jen jako doprovod.

Dláto, lípa a tvůrčí bdění mezi druhou a třetí ráno

Když Petra zrovna neučí ve školce děti se speciálními vzdělávacími potřebami, bere do ruky dláto a špalek lipového dřeva. Řemeslu se učila u mistrů svého oboru, Vladimíra Sosny z plzeňského Divadla Alfa či loutkářky Báry Hubené. Jednu stylizovanou loutku dokáže s přehledem vyřezat za tři hodiny: hodina na hlavu, hodina na tělo, hodina na barvu.

„Dnes vyvíjím prototypy loutek na speciálním systému vnitřních gumiček. Žádné nebezpečné špendlíky, žádné složité lepení. Loutka musí být pro děti naprosto bezpečná, i kdyby upadla ruka,“ vysvětluje s úsměvem.

Nápady na nové scénáře nepřicházejí u psacího stolu, ale nejčastěji v noci: „Když nemůžu mezi druhou a třetí ráno spát, napadne mě nějaká hloupost. Pokud mě baví i další noc, začnu ji rozvíjet a pomalu z ní skládám příběh.“

Tak vznikla i její populární inscenace Tři bratři, kde se tři pohádkoví vlci sejdou v lesní hospodě u zajíce a stěžují si na své úděly – jeden má opařený zadek od tří prasátek, druhý rozklepaný jazyk od kůzlátek a třetí věčnou rýmu z pobytu ve studni. Vyvrcholením je nabídka práce od lesní správy, aby šli strašit turisty na Šumavu. Laskavá nadsázka baví čtyřleté děti i jejich rodiče.

Třicet minut a dost. Děti jsou jen zrcadlem dospělých

V debatách o tom, že dnešní generace dětí nedokáže udržet pozornost kvůli tabletům a telefonům, vidí Petra jednoduchou paralelu: „Děti jsou jen naším odrazem. Který dospělý dnes vydrží půl hodiny, aniž by se podíval na mobil?“

Místo lamentování nad dobou přizpůsobila dramaturgii reality. Její venkovní festivalová i školková představení trvají striktně do 30 minut. Scény mají rychlý spád, akce střídá akci, poetické pasáže jsou dávkovány opatrně.

„Nejhorší věta, kterou může paní učitelka říct, je: ‚Seď, koukej a buď zticha!‘ To mě vždycky zabolí. Divadlo pro malé děti musí být živý dialog. Když dítě potřebuje reagovat, ať reaguje. A když tříletý prcek po dvaceti minutách cítí, že už je přehlcený a chce odejít s maminkou domů, musí mít možnost svobodně odejít, aniž by ho někdo napomínal.“

— Petra Benešová

Kapela se synem a terapie dotekem

Na jevišti s ní nestojí cizí najatí herci, ale její syn Ondřej. Začínal v deseti letech, dnes hraje na kachon, ukulele, vytváří ruchovou kulisu a občas na drátě vodí vedlejší postavy. „Ondra tvrdí, že má alergii na mikrofon a slzí mu oči, když má recitovat ve škole. Ale jakmile vyleze se mnou před diváky, je ve svém živlu. Dokonce se nám stalo, že po něm děti v družině chtěly autogramy na ruce jako po rockové hvězdě,“ vypráví pobaveně.

Zatímco většina loutkoherců své dřevěné skvosty po odehrání úzkostlivě zamyká do kufrů, Petra po půlhodinové pohádce otevírá herní prostor. Děti si mohou vyrobit drobný dárek ve výtvarné dílničce a hlavně – mohou si loutky vzít do ruky.

„Loutky si zaslouží, aby s nimi děti dělaly ty svoje blbosti. Když upadne noha nebo ruka, zkrátka ji doma spravím. Děti si potřebují materiál osahat. Vznikají u toho ty nejkrásnější momenty fantazie.“

Revoluce ve školkách: Proč zvát rodiče na odpoledne?

Jako pedagožka prosazuje Petra zásadní změnu ve fungování mateřských škol. Tradiční model, kdy dopoledne přijede zájezdové divadlo, děti se posadí na koberec a odpoledne jdou domů, považuje za promarněnou šanci.

V rámci projektu podpořeného Místním akčním plánem (MAP) odehrála na Rakovnicku přes dvě desítky představení v odpoledním čase pro děti i rodiče společně:

• Zážitek pro celou rodinu: Rodiče vidí úroveň kultury, za kterou platí, a netráví čas pouhým předáním dítěte v šatně.
• Školka jako komunitní centrum: Zahrada nebo třída se stává přirozeným místem neformálního setkávání sousedů a pedagogů.
• Kultivace diváctví: Děti, které zažijí kvalitní divadlo v bezpečném prostředí školky s mámou a tátou, později mnohem snáze vstoupí do kamenných divadel.

Podle Petry Benešové není dobro abstraktní pojem. Je to obyčejná lidská laskavost, schopnost nelpět na vlastním egu a odvaha dělat věci srdcem, i když racionální tabulky tvrdí, že se to nevyplatí.

Kapitoly:
00:00 – Úvod: Učitelka ze školky, řezbářka a loutkoherečka v jedné osobě
01:51 – Cesta od waldorfské a speciální pedagogiky k loutkám
04:04 – První autorská pohádka na jazzovém festivalu aneb lekce vhozením do vody
05:32 – Jak udržet pozornost venku: 30 minut, akce a žádné zbytečné rozvleklosti
07:51 – Noční tvůrčí okénko mezi druhou a třetí ráno
09:41 – Dospělí v publiku jako rukojmí: Humor bez laciných vulgarit
11:35 – Pro koho jsou pohádky určené a proč nespěchat na nejmenší děti
12:08 – Rodinný soubor na jevišti: Spolupráce se synem Ondřejem (kachon a ukulele)
16:11 – Kde všude Enyky Beneki hraje: Od Loutkářské Chrudimi po vesnické poutě
17:41 – Řezbářství z lipového dřeva a inovativní bezpečné loutky na gumičkách
23:13 – Pohádka Tři bratři: Když si vlci stěžují u piva na Karkulku a kůzlátka
25:13 – Divadelní improvizace: Proč musela uříznout volátka slepici a kohoutkovi
27:22 – Dotknout se loutek: Výtvarná dílnička a bourání strachu z poškození
29:28 – Odpolední divadlo ve školkách: Propojení komunity, rodičů a dětí
35:27 – Pozornost dětí v digitální době: Děti jsou jen odrazem dospělých
37:22 – Inkluzivní divadlo: Proč nesmí platit zákaz vyrušování a nucené sezení
41:18 – Původ názvu Enyky Beneki a vděčnost za začátky